Saliven Lacroa

nePoezie

EXEKUCE II.

Je lidské hrdý být…

Tak a stojím
Hrdlo to stažené
V oko proti oknu výslechům
křehké to děvče
mord ten na muži svém
nespáchaný přiznat má
Však hrdá a ostří
z úst mete kolem
V otázkách ji na úkor
to skoro dětských dlaní
vypalován bolný to znak
Snad sám bych křivě vinu přiznal za ní

A zajednou tu
ve vykonavatelně
městu patřící
kde pláč, křik a trýznění
se za černých nocí
ze zdí ozývá

A teď jen smích
co jako sténání
tisíce to dětí
zatlačil vše do ústraní

A ruka ta Primase pána
Stratislava Kopřinského
z Počernice Horní
vybízí teď instituci mou
abych k druhému to
úkonu přistoupil

Hlava má k posluhovačům
zlehka se pootočí
pokývne
a už ji v těle natahují

A to cvakání jak
hodin orloj na věži opodál
co poslední okamžiky
střeží bez pomoci

To hned a strašný řev
a prasknutí zvuk
Ruce v ramena
spadlá a zlomená
do kopky hozená
aby magistr to medik
zdravil ji k exekuci bičováním
a za živa zahrabáním

Na den třetí
povozy bičů
v záda její bezvládně ležící

V prach a bláto z Pražských dvorů
se jak na slávu sešel
To z půl to tělo zubožené
mrtvé
do země zakopávám
za burácejících potlesků těch davů

Nejsem zákon nad milostí
však právo vykonat
mi přemýšleti dává
i vydělat

Však už v noci
posluhovači to moji
v zemi se za obohacením derou
Tělo jak šperk
z hlíny oprašují
a na kola dřevníku nakládají

Truhlu svou
s diamantem zašlých lesků a minulosti své
Profesorům Univerzit
Karlových
rádi prodají

A první ta pitva
pak u nás mohla to být
Žádné komentáře