Saliven Lacroa

Můj BLog

.............

Lékařka s laskavou tváří se podívala do mých očí a mimikou svého obličeje naznačila lítost, která vypadala trochu jako rozpačité pousmání.  Stále jsem však netušil, z jakých příčin ležím právě tady. Vědět jsem to ale nechtěl.  Opět jsem se ponořil do snění, do snění o pěkných věcech.

 O světě bez starostí. O světě dobrých pocitů. Děsivé myšlenky se však vkrádali stále intenzivněji. Atmosféra, která vládla v této místnosti, byla nesnesitelná. Jako postel plná střepů, nebo jako polštář z trní.

Přichází obrovská obava a stres ze zjištění, že potřebuji na záchod. Strach z toho, co uvidím za zdmi tohoto pokoje. Děsí mě i to, že dřív nebo později budu muset komunikovat. Vstávám a točí se mi trochu hlava. Otvírám velké nažloutlé dveře s hliníkovým kováním. Vcházím na chodbu, kde se rozléhají hlasy. Mrazí mě v hlavě a připadá mi, že ty hlasy zesilují. Rozhlížím se kolem sebe a hledám dveře s patřičným označením. Vidím nepopsané dveře, s nejistotou se k nim pomalu blížím. S ubývající vzdáleností cítím zápach, který jsem dobře znal ze školních záchodů. Pomalu beru za kliku, snažím se otevřít jen dvěma prsty, aby tělesný kontakt byl co možná nejmenší. Naskytl se mi pohled do tmavé, šedivé místnosti, která zapáchala desinfekcí se zbytky čpící tisíc let staré moči.

Chvějí se mi ruce. Snažím se je umýt a smýt z nich vše s čím přišli do styku. Nikdy jsem necítil tolik chlóru ve vodě, jako teď z mích rukou. Pocit beznaděje se začíná prohlubovat. Jdu se vyčůrat a v duchu se modlím za vykoupení. Vracím se zpět na ocelové lůžko, které by samo mohlo vydat svědectví o temnotách zdejšího zařízení. Dveře jsou otevřené. Vcházím dovnitř a vidím pokoj plný lidí, oblečených do domácího šatstva. Jako by byly doma. Míjím je pohledy a ulehávám pod  deku. Na plechovém stolku, co vypadal jako přepůlená dílenská skříňka na kolečkách, ležela umělohmotná mistička, v níž byly dvě pilule. Jedna větší a druhá skoro nebyla vidět. Přemýšlel jsem, zda je schovám nebo pozřu. Dal jsem je do šuplíku. Lehám si a zavírám oči. Zavírám je ze strachu před lidmi, kteří se teď stali nevědomky součástí mého života. Ta myšlenka mě děsila. Proč tady vlastně jsou? Tato otázka mě vystrašila ještě víc. A to hlavně pro to, že jsem se nezeptal, co tady kruci dělám já.

Nechtěl jsem navazovat žádný kontakt. Asi ze strachu, že mě to bude zavazovat k pravidelné komunikaci. Najednou jsem cítil, že někdo přišel. Otevírám oči a vidím postavu muže v plášti. Představil se a sdělil mi, že je třeba provést několik testů. Začneme s nimi zítra ráno, podotknul. Osvětlil mi ještě důležitost příjímání medikamentů  a odešel.

 

Žádné komentáře