Saliven Lacroa

Můj BLog

Společenská místnost

Ze snu plynule přecházím do probuzení. Jsem jako omámený a bez sil. Naproti mně stál senilní důchodce. Jakmile zpozoroval, že jsem vzhůru začal vyprávět o své důležitosti na klinice. Sdělil mi, že by to tady bez něj už nezvládly a tak tady musí být. Stále se koukal na hodinky.  Asi nechtěl prošvihnout nějakou důležitou schůzku, pousmál jsem se. Dědek měl Alzheimera. Neměl příbuzné, tak žil tady. Staral se o zelené plochy kolem ústavu. Sekal trávu a shraboval listí. Což mu nejspíš

dodávalo pocit důležitosti.

 Byl smířený se svou současností a byl připraven na budoucnost. Koutek úst v šedivém strništi, si udržoval stále zaschlý. Říkal, že se jmenuje Josef. A podotkl, že tady je to stejně jedno. Tady tě stejně přejmenují. S údivem jsem ho poslouchal. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jak přejmenovali jeho. Okamžitě odpověděl. Na Pepu. Dost jsem se zasmál. Josef se asi urazil a šel pryč s pokoje. Přišel ke mně hned další obyvatel ostrova bolavých duší a napůl hlasu mě uklidňoval. Je to magor. Nic si z toho nedělej. A odešel taky.

 V duchu jsem si říkal, kam tady tak pořád můžou chodit. Hned po levé straně, když se vejde do chodby, byla oddělená místnost pro kuřáky. Tak zvaně společenská místnost, kde se scházeli zdejší pacienti, různých anamnéz. Jelikož jsem cigaretu dva dny ani neviděl, začal jsem pociťovat silnou chuť na zplodiny vzniklé spalováním tabáku. Vydal jsem se tedy za nimi. Přesto, že jsem neměl ani jedno cigáro. Otevřel jsem dveře kuřárny, prvního jsem po levé straně viděl chlápka, co leží na posteli po mé pravici. Ten co mě tak uklidňoval. A poprosil jsem ho o cigaretu s výmluvou, že jsem se ještě nestačil rozkoukat, abych si nějaký cigára opatřil. Bez mrknutí oka mi hned z krabičky Sparet jednu nabídl. Laskavě jsem poděkoval a nabídl si ještě zapalovač. Posadil jsem se naproti němu. Sedělo nás tam asi šest. Potáhl jsem si asi podruhé a zamotala se mi hlava, jako bych kouřil poprvé. Zažehnávání abstinenčních příznaků a vychutnávání si dobrého tabáku mi překazil pohled na člověka dřepícího u velkého popelníku na ocelové nožce, co pravděpodobně v osmdesátých letech zdobil chodby hotelů nebo společenských místností. Pán dosti vachrlaté, shrbené postavy, staršího data narození s popálenými zažloutlými prsty, nosem a pusou opálenou od věčného zapalování nedopalků cigaret. V popelníku se stovkami nedopalků se velmi hbitě orientoval. Vytahoval jeden za druhým. Vždy si jeden vložil rozklepanou rukou do úst, škrtl zapalovačem, jednou možná dvakrát potáhl a už vkládal další.  Takhle v poměrně pravidelném cyklu to opakoval stále dokola. Podíval jsem se radši na mého spolubydlícího a měl jsem potřebu se mu představit. Ač jeho vzhled nebyl příliš vábný, přesto mi připadal nejnormálnější. I když jsem ho mockrát mluvit neslyšel. Říkám, já jsem Martin. Načeš, mi odpověděl, já jsem Zbyněk. A Standy si nevšímej, ten se jednou ukouří k smrti. Na každý den má příděl jedné krabičky cigaret. Setry mu je dávají po pěti. Ráno v pět první dávka, pak kolem jedenácté, ve čtyři a v osm. Když mu dají ráno v pět celou krabičku najednou, tak už v devět dopoledne nemá co kouřit a zase klečí u popelníku a kouří filtry. Jednou ho pustili na mši do kostela a našli ho, jak místo mše, na zastávce sbírá vajgly a cpe si je do kapes. Smrděl jako popelnice, když ho přivezli zpět. Tak ho radši už nikam nepouštějí. Viď Stando, dodal hlasitě. Standa s ohořelým filtrem v puse, přikyvoval a styděl se. Bylo to na něm poznat. Strašně se styděl ale jeho mentalita a obrovská závislost na cigaretách, byla silnější. Je retardovanej a má jenom tetičku, která se o něho nezvládá starat. Pohleděl jsem na Standu. Obraz neurotického zoufalce s nehezkou zanedbanou tváří. Vrátil jsem se pohledem zpět na Zbyňka. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat, proč ty jsi tady? Za relaxací? Pokoušel jsem odlehčit otázku. Když se někoho ptáte na ortopedii, tak se nikdo trapně necítí. Tady mi to ale nepřipadá košer, ptát se. Odvětil velmi pohotově a bez jakýchkoliv ostychů či pocitu méněcennosti. Málem jsem se upil k smrti. Sice jsem uměl pít ale pak už jsem neuměl nepít. Nadchla mě jeho otevřenost. Standa začal zoufale obcházet stůl, vždycky se zastavil u popelníku. Zadíval se do podlahy a kousal se do kloubu palce ruky. Začal být nervózní. Bylo na něm vidět, jak bojuje sám se sebou, ale nevydržel to nikdy dlouho. Po chvíli zase vzal nedopalek, co někdo odhodil do popelníku. Většina lidí v místnosti mu začala domlouvat. Zbyněk se na něj podíval takovým otcovsky lítostivým pohledem se slovy ,, Stando, když ti dám cigaretu, slíbíš mi, že se na ten popelník už vykašleš“ Na Standovi bylo vidět, že to nemůže slíbit. A s hlavou skloněnou do země, aby se při té lži nemusel koukat Zbyňkovi do očí, kýval hlavou jako že ano. Zbyněk mu dal cigaretu. Standa se najednou úplně uklidnil, rozzářil. V tu chvíli se mi cigarety strašně zhnusily. Nikdy jsem nikoho neviděl tak strašně závislého. Jen v televizi, ukazují, jak je těžké přestat s drogami. A ukazují zoufalé a bolestivé pokusy abstinovat. A cigarety jsem za drogy nikdy nepovažoval, překvapilo mě to. Zbyněk vstal, uchopil popelník a celý ho vysypal do odpadkového koše. Zalil ho vodou z plastové lahve na zalévání květin, a dodává ,, to aby tě Stando nenapadlo za chvíli zase hrabat v popelníku“ Podívej se na ty propálený prsty, na tu spálenou hubu. To ti za to přeci nestojí. Tak se tomu pořádně vzepři, kruci. Dej si jedno cigáro za hodinu a celý den můžeš být v pohodě. Standa ale jenom koukal do země a s odhořelou cigaretou se vytrácel i jeho klid v obličeji. Podíval jsem se nad dveře, kde byli zavěšené hodiny. Byly skoro tři. Rozloučil jsem se a vydal se na pokoj. V duši mě trošku hřálo, že jsem mohl skoro po dvou dnech, prohodit pár slov. Nicméně se mi dělalo čím dál víc blbě z toho místa a z těch lidí, co tam byly hodně navážno.

Poslední komentáře
25.11.2015 10:16:57: Společenská místnost si jistě žádá i nové židle. Já doporučuji https://www.primazidle.cz/Pracovni-zi...
25.11.2015 10:16:51: Společenská místnost si jistě žádá i nové židle. Já doporučuji https://www.primazidle.cz/Pracovni-zi...