Saliven Lacroa

Můj BLog

Mučení?

Poměrně klidná chvilka byla narušena v okamžiku, kdy do místnosti přišel muž v bílém plášti s třemi nemocničními zřízenci. Postavili se do zadního rohu levé části nad postel spícího člověka kolem padesátky. Jeden ze zřízenců, budí dosti netypickým způsobem dřímajícího pacienta.

 Pane Vácho, jdeme na procházku. V tu chvíli ho drželi všichni tři zřízenci ve snaze postavit pacienta na zem. Což nebylo těžké, pán, kterému říkali pane Vácho, se nebránil s nimi odejít. Jen mluvou opilého muže prosil, aby mohl zůstat tady. Z jeho hlasu byla cítit bezmoc a strach. Ještě z chodby bylo slyšet, jak se s nimi snaží navázat kontakt. Však jakoby mluvil jen sám se sebou. Pak už bylo slyšet jen bouchnutí velkých prosklených dveří, kterých jsem si všimnul, když jsem hledal toaletu.

Každý v pokoji se vsunul pod peřinu. Udělal jsem to samé. Náhle jsem vše začal vnímat jinak. Rozklepaly se mi ruce a nemohl jsem se pořádně nadechnout. Cítil jsem, jak mi bledne obličej a zužují se mi zornice. V hlavě jsem cítil strašné horko a viděl jsem jen okno, ve kterém se odehrávalo prazvláštní divadlo. Vítr ohýbal větve stromů, které jako loutky sehrály představení se silně emotivním podtextem. Z toho řvoucího ticha, jsem jakoby zbaven duše upadal do bezvědomí. Chtěl jsem se probudit z toho strašného snu. Ale nešlo to. Oči jsem otevřel až po několika hodinách. Byla už tma. Odhadoval jsem, že může být kolem půlnoci. Náhle se potichu otevřeli dveře a umělé světlo z chodby se vlilo do pokoje. Naplnilo ho asi z jedné třetiny. Ve dveřích stáli tři muži vedle sebe. Strachy jsem zavřel oči a čekal, co strašlivého se bude dít. Nemohl jsem ani polknout, jak jsem měl v krku sucho. Naštěstí to byly dva zřízenci, co doprovázeli pana Váchu do postele. Ulevilo se mi.

Když odešli, otevřel jsem oči. Do místnosti se vkrádal zápach čerstvě vydesinfikované podlahy. Všichni spali. Pan Vácha začal hlasitě ze spánku sténat. Znělo to, jako když hrajete na housle smyčcem z ostnatého drátu. Po deseti minutách jsem si tisknul polštář na obličej a snažil jsem si zacpat uši. V tom smrtícím tichu však bylo slyšet z venku i trávu růst. Mučilo mě to. Tisíce hluchých explozí vzteku uvnitř hlavy. Slzy mi tekli proudem a polštářem jsem se snažil dusit v domnění, že to skončím. Čekal jsem, kdy přestanu vnímat. Cítil jsem tlak v očích i v hlavě. Byl jsem na konci. V tu chvíli přišel mír, všechen vztek byl pryč. Po celém těle jsem cítil teplo, slyšel jsem, jen hlasité hučení. Zvuk, který vydává televize po ukončení vysílání. Za několik vteřin to však odeznělo. Nečekal jsem na další nervové zhroucení. Sáhl jsem okamžitě do zásuvky. Oba prášky jsem polkl na sucho a čekal na spásu účinků. Modlil jsem se, aby zabrali co nejdřív. Abych konečně spal. Pak jako by mě někdo vypnul. Nic

 

Žádné komentáře