Saliven Lacroa

Můj BLog

Debilní primář

Dorazil jsem na pokoj a na stolku jsem měl nějakou svačinu. Zrovna mi přišla vhod. Měl jsem už strašlivý hlad a po té cigaretě jsem měl strašné křeče v břiše. Jenomže přišel pan primář a odvedl mě do své pracovny. Posadil jsem se a spustil. Pane primáři, ještě nežli se pustíme do těch testů. Rád bych opravdu věděl, proč jsem neskončil na záchytce ale tady.
Hříšné opilce, přeci vždycky vozí na záchytku, ne? Proč hnedka psychiatrie, já nejsem na alkoholu závislí. Jsem tu řekl bych bez nadsázky, dost zbytečně a zabírám tak lůžko někomu, kdo ho skutečně potřebuje. Nemyslíte, pane doktore? Pan primář se na mě podíval. Otevřel si nějaký sešit s poznámkami a začne se rukou držet za bradu a velmi významně u toho pokyvoval hlavou. To že si budete něco namlouvat, že si nepřiznáte, že máte problém. Který se bezodkladně musí řešit. Vše jen prodloužíte a můžete to nechat dojít až do situace, odkud již není návratu. Vyrazilo mi to dech a nemohl jsem  ani polknout. V hlavě strašný zmatek. Nevím vůbec o čem mluvíte, bránil jsem se. Proč odmítáte potravu? Neodmítám, jenom jsem teď z toho všeho neměl nějak chuť. Můžete mi tedy říct, proč jsem tady. To můžu ale v rámci terapie bych radši, abychom to neuspěchali. Dobrá říkám. Tak tedy mi dejte podepsat revers. Odcházím na vlastní žádost. No tak to nepůjde. Dejte nám deset nebo čtrnáct dní a uvidíme. To ale není možné, říkám skoro se slzami v očích. Ošetřující personál mi také říkal, že jste odmítal komunikovat. Nechápu vůbec co se děje. Proměnlivé pocity úzkosti se střídaly s obrovským vztekem. Chtělo se mi křičet a zároveň brečet.  Jestli mě nepustíte, zavolám policii. To přeci není zákonné, držet mě tu proti mé vlastní vůli. Upřímným pohledem se mi zadíval do očí a praví. To byste byl sám proti sobě. Věřte mi, bude lepší, když tu pár dní vydržíte. Takhle byste si jenom ještě víc ublížil. My zatím uděláme kompletní vyšetření a uvidíme, co se dá dělat. To vyřešíme, nebojte se. Dal přede mě štus papírů s otázkami a poprosil mě, abych to zodpovědně vyplnil dle pravdy. Bylo tam snad sedm set otázek s třemi možnostmi odpovědí. Odešel a nechal mě tam pracovat. Asi po pěti minutách užírání se, jsem začal propadat úplné panice. Na stole jsem spatřil počítač. Zablesklo se mi v hlavě a už jsem seděl u něj. Zmáčkl jsem mezerník a na monitoru se objevilo okno s nápisem, zadejte své uživatelské jméno a heslo. Na chodbě bouchly dveře. Hned jsem přeskočil zpět na židli a vyplňoval test. Ve dveřích se objevil primář. Sednul si za stůl a kouká na monitor počítače a pak na mě. Zeptal se, jak to jde? Odpovídám, jsem na začátku, a jak to jde Vám? Dobře, jsme na začátku, odpovídá. Plný zloby a pocitu bezmoci vyplňuji otázku za otázkou, zaškrtávám odpovědi. U sté otázky mě ty kraviny přestávají bavit. Otázky, u kterých máte pocit, že jsou koncipované pro žáky základní školy, mi vytékaly z uší. Začal jsem tedy zaškrtávat pouze odpovědi, bez předešlého pročítání se trapných otázek. Asi po dvou hodinách bylo hotovo. Primář se s nadšením divil, tak to jsme to zvládly rychle. Nevím, jestli my ale já jsem hotov, podotýkám.  Odvedl mě zase do té ponuré místnosti. Zbyněk mě hned zve na cigaretu. S radostí přijímám.
Žádné komentáře