Saliven Lacroa

Můj BLog

Otevírám oči, které by jako pod hladinou vody rozpoznávaly obyčejné tvary účelového nábytku. S nejistotou pohlížím kolem sebe na pět postelí vyrobených s chladivé oceli. Zápach levné desinfekce a seprané moči. Hlasité vzdechy a hluboké dýchání lidských torz se mi vkrádají do mysli a přivádějí mě k šílenství. Po přechodu ze snu do reality, se mi naskýtá hrůzný obraz nemocničního oddělení.
Budí mě lehké poklepání na rameno. Otvírám pomalu oči a vidím nad sebou krásnou tvář mladé ženy. Jak se cítíte, ptala se. Ale opět jsem nebyl schopen vydat ze sebe ani jednoho slova. Tentokrát ale ze studu a z nevědění o smyslu mé přítomnosti na oddělení, kde bylo více než jasné,
Lékařka s laskavou tváří se podívala do mých očí a mimikou svého obličeje naznačila lítost, která vypadala trochu jako rozpačité pousmání.  Stále jsem však netušil, z jakých příčin ležím právě tady. Vědět jsem to ale nechtěl.  Opět jsem se ponořil do snění, do snění o pěkných věcech.
Uvědomil jsem si, že jsem opět nevyřkl ani jediné slovo. Po odchodu toho nepříliš sympatického pána, se v pokoji rozhostilo stresující ticho. Nikdo nemluvil a nikdo se nehýbal. Sedl jsem si na postel, záda opřel do polštáře a míjivými pohledy se snažil prohlédnout všechny lidi v místnosti. Napočítal jsem jich pět v pokoji o šesti postelích. Já byl ten šestý.
Poměrně klidná chvilka byla narušena v okamžiku, kdy do místnosti přišel muž v bílém plášti s třemi nemocničními zřízenci. Postavili se do zadního rohu levé části nad postel spícího člověka kolem padesátky. Jeden ze zřízenců, budí dosti netypickým způsobem dřímajícího pacienta.

Ráno jsem se na pokoji probudil sám, všichni už byly pryč. Viděl jsem všechno jako přes igelit. Nedokázal jsem si srovnat myšlenky. Jediné, co jsem s určitostí věděl, že potřebuji na záchod. Otevírám dveře a vcházím na chodbu, kde na konci asi u pěti stolů sedí zhruba dvacet lidí v županech a domácím oblečení. Snídali nebo obědvali, to jsem nezaregistroval. Připadal jsem si strašně zpomalený a dezorientovaný. Vykonal jsem potřebu a snažil jsem se bez povšimnutí vrátit zpět do

Pak se mě ptala, jak snáším zdejší klima. Nechtěl jsem dělat ubrečeného bačkoru. Řekl jsem, že už jsem spal na lepších hotelech. Myslel jsem, že se zasměje. Nic. To mě trochu stáhlo do sebe. Začal jsem to brát vážně. Začal jsem se opatrně vyptávat, proč tady vlastně jsem. A že bych teda rád už
Posledni komentare
07.06.2012 19:16:43: I'm glad basketball is an indoor sport , don't have to worry about rain or nothing . kursy windsurfi...
Ze snu plynule přecházím do probuzení. Jsem jako omámený a bez sil. Naproti mně stál senilní důchodce. Jakmile zpozoroval, že jsem vzhůru začal vyprávět o své důležitosti na klinice. Sdělil mi, že by to tady bez něj už nezvládly a tak tady musí být. Stále se koukal na hodinky.  Asi nechtěl prošvihnout nějakou důležitou schůzku, pousmál jsem se. Dědek měl Alzheimera. Neměl příbuzné, tak žil tady. Staral se o zelené plochy kolem ústavu. Sekal trávu a shraboval listí. Což mu nejspíš
Posledni komentare
25.11.2015 10:16:57: Společenská místnost si jistě žádá i nové židle. Já doporučuji https://www.primazidle.cz/Pracovni-zi...
25.11.2015 10:16:51: Společenská místnost si jistě žádá i nové židle. Já doporučuji https://www.primazidle.cz/Pracovni-zi...
Dorazil jsem na pokoj a na stolku jsem měl nějakou svačinu. Zrovna mi přišla vhod. Měl jsem už strašlivý hlad a po té cigaretě jsem měl strašné křeče v břiše. Jenomže přišel pan primář a odvedl mě do své pracovny. Posadil jsem se a spustil. Pane primáři, ještě nežli se pustíme do těch testů. Rád bych opravdu věděl, proč jsem neskončil na záchytce ale tady.