Saliven Lacroa

nePoezie

Někdy musíš

 

Sedávala uprostřed místnosti

 

obklopené zvadlými tulipány

věnovanými důstojníkem

hákového kříže

Sedávala s chladnou zbraní

co položenou

na svém klíně omývala

slzami padajících

ze svých strachem pobledlých očí

Čekala

 

Na rukou měla natažené rukavice

černých prstů

které mezi sebou

vedli vzájemný rozhovor

 

Co dveře rozlétli se

a zazněl cvakot vojenských bot

Zděšené rukavice

nasáklé solí

necítili chlad kusu

ocele v dlaních

Rudá šála

zavlála místností

a pronikající paprsek slunce

obkresloval zrůdné obrázky

na protější zeď

Pak už jen padající puget

posledních tulipánů

a zápach rozpálené hlavně

Ohlušující ticho

obsadilo místnost

a slunce vystřídala tma

ve které se

rozléhaly výkřiky nejistoty

prosakujíc z kůže

černých rukavic

Svíčka na stole

dohořívala s jediným cílem

aby v plamenech

jakékoliv svědectví pohřbila.

Žádné komentáře