Saliven Lacroa

nePoezie

KONCE JSOU NEJKRÁSNĚJŠÍ…

Portrét ženy sedící ve vzpomínkách, maluje neznámý malíř na prázdnou stranu bible. Rozklepanou rukou se snaží zachytit o desku stolu. Vytáhne svůj štětec lásky a pomočí si boty. Číšníka vyčítavě požádá, aby mu přinesl krabici.
 Do krabice vloží své pomočené boty i s ponožkami. Vezme je a odveze na ministerstvo kultury. Cestou zpět se potácí metrem a dojímá se z jeho krás. Lampióny, lampióny, moje mládí. Tady budu žít, tady se mi líbí. Skončil na konečné stanici. Jeho stín se opíral o zeď a kulhal. Pozoruje stín a začne ho napodobovat. Kulhavý třicetiletý stařec bez bot se radostně prochází noční Prahou s hlavou v podpaží. Olověné mouchy mu kálejí na rameno. Malé bročky sbírá ze saka. Schová si je a za pár let postaví největší olověnou sochu vojáka, jako odkaz generacím co už vojáky budou znát jen z vyprávění. Ministr kultury mu za to udělí cenu akademie a na oplátku mu dá své pomočené boty…
Žádné komentáře