Saliven Lacroa

nePoezie

Básník v osamění

Jednoho v mlze zabaleného rána, nemoha otevřít oči do sytosti, se sžírá zvuky kapající vody. Zvuky kapek s prostorovým tichem hladu. Kapky hrály na smaltované hrnce pochodovou hymnu stesku.

 Posedem na slaměné matraci plné roztočů a prachu demonstruje protest proti rušení svého klidu. Se zapálenou cigaretou vypálí do slamníku ponurou doutnající díru. Flegmatickým vánkem z jeho rozpraskaných úst rozfouká dým v malý plamen vykoupení. Hřejivý, rozmazaně vypadající plamen šlehá stále výš. Jazykem ohně olizuje suché květy přikované ke zdi. Dýmem maluje na zpustlé stěny abstraktní kolekce ženských aktů. Bere sobě prázdné listy aby zapsal svědectví. Píše rukou co již hoří, krátké zvěsti o štěstí. O malbách co ve snu viděl, o ohni co pálí víc než mráz. Bubnování kapek, zaniklé v triumfální zpěvohře neutuchajícího ohně, stále zůstávají vryté v uších. Ulehává v spánek věčný, ke své vlastní kremaci. Na zamrzlou podlahu ohněm, upouští svou poslední báseň…

Žádné komentáře