Saliven Lacroa

Můj BLog

Stále v .......

Uvědomil jsem si, že jsem opět nevyřkl ani jediné slovo. Po odchodu toho nepříliš sympatického pána, se v pokoji rozhostilo stresující ticho. Nikdo nemluvil a nikdo se nehýbal. Sedl jsem si na postel, záda opřel do polštáře a míjivými pohledy se snažil prohlédnout všechny lidi v místnosti. Napočítal jsem jich pět v pokoji o šesti postelích. Já byl ten šestý.

 Tedy kapacita pokoje naplněna na maximum, trpce jsem se usmál. Postele, dveře, stolky ale i okenní rámy byly natřeny stejnou deprimující nažloutlou barvou. Nejspíš pro podkreslení a zvýraznění  síly pocitu deprese, která byla součástí zdejšího klimatu. Obdélníková místnost byla rozdělená na dvě poloviny. Levá strana, tři postele a tři stolky. Pravá strana, tři postele a tři stolky. Všude okolo, jen našedlé, holé stěny. Na  konci místnosti bylo zamřížované okno s pohledem do křovin a stromů. Usoudil jsem, že pokoj leží  v přízemí. Má postel byla ve prostřed levé části místnosti.

Pomalu se rozbíhala debata mezi dvěma pacienty, se zájmem jsem naslouchal. Snažil jsem si udělat laický úsudek, o jejich duševním zdraví. Pozorně jsem prohlížel místnost, jestli tu neuvidím něco normálního, nějakou osobní věc. Třeba fotografii na stolku, nebo nějakou knihu. Jediná osobní věc, kterou jsem zpozoroval, byly hodinky na rukou tančícího důchodce.  Co se opět v okně pohupoval ze strany na stranu a nechával se unášet pohledem z okna. Velmi tiše si u toho pobrukoval. V různých intervalech zesiloval a vydával tak velmi deprimující zvuky...

Žádné komentáře