Saliven Lacroa

Můj BLog

Probuzení...

Otevírám oči, které by jako pod hladinou vody rozpoznávaly obyčejné tvary účelového nábytku. S nejistotou pohlížím kolem sebe na pět postelí vyrobených s chladivé oceli. Zápach levné desinfekce a seprané moči. Hlasité vzdechy a hluboké dýchání lidských torz se mi vkrádají do mysli a přivádějí mě k šílenství. Po přechodu ze snu do reality, se mi naskýtá hrůzný obraz nemocničního oddělení.

Strachy a vysílením usínám bez otázek.

Zvláštní zvuk, jako by někdo bouchal do mříží a tlumené hlasy z povzdálí dokreslují atmosféru mého probuzení. Přes veškeré obavy otevírám oči. U okna, ve kterém se promítaly stíny stromů, připomínajíc stínové divadlo stála postava penzisty ponořeného do krásy stínohry. Postava oblečená do modré teplákové soupravy se rytmicky kývala ze strany na stranu, jako by tančila.

Na protější posteli bezvládně leželo tělo člověka s otevřenýma očima, nasměrovanýma do stropu. Jeho tvář zdobily hluboké vrásky, které spíše vypadali jako rýhy v oranici. Velmi světle modrá  barva jeho očí mě v mžiku znervóznila.

 

Je kolem jedenácté dopoledne a přicházejí tři lidé oblečení do bílých plášťů. Jejich komunikace ustala s pohledem na mě. Otázkou jak se cítíte, se snažili navázat konverzaci. Chtěl jsem promluvit. Hrdlo jsem měl sevřené a do očí se mi tlačili slzy. Nemohl jsem vyslovit ani slovo. Jako bych byl v posttraumatickém šoku. Lékaři tedy ustoupily od mého lůžka a podávali pokyny denního programu přítomným pacientům. Po několika málo okamžicích, jsem byl na pokoji sám. Slyšel jsem jen hlasité bušení svého srdce. Žaludek se mi svíral a projížděla mnou úzkost. Po celém těle jsem cítil chvění. Ze strachu co bude dál, jsem se snažil usnout a přál jsem si jediné, probudit se v jiném světě.

Žádné komentáře