Saliven Lacroa

Můj BLog

Jsem blázen

Ráno jsem se na pokoji probudil sám, všichni už byly pryč. Viděl jsem všechno jako přes igelit. Nedokázal jsem si srovnat myšlenky. Jediné, co jsem s určitostí věděl, že potřebuji na záchod. Otevírám dveře a vcházím na chodbu, kde na konci asi u pěti stolů sedí zhruba dvacet lidí v županech a domácím oblečení. Snídali nebo obědvali, to jsem nezaregistroval. Připadal jsem si strašně zpomalený a dezorientovaný. Vykonal jsem potřebu a snažil jsem se bez povšimnutí vrátit zpět do

pokoje.

Konečně v pokoji. Zalehl jsem do postele. Cítil jsem, jak mi padají víčka strašlivou únavou. Připadalo mi, že jsem si ty prášky musel vzít tak před hodinou. Slyším, jak se otevřou dveře. Předstírám trapně spánek, přitom cítím, jak se mi pod víčky pohybují oči. Promluvil ke mně milý hlas, připadal mi povědomí. Ten hlas jsem slyšel včera, vzpomněl jsem si.

Jste připraven? Ptala se mě velmi mladá lékařka. Otvírám oči a přikyvuji hlavou. Tak pojďte, řekla tak poeticky až jsem si chvilku myslel, že je to můj anděl. Anděl, co mě přišel vysvobodit.                                   Procházeli jsme společně chodbou. Cítil jsem pohledy všech lidí sedících u otřískaných starých modrých stolů plných nádobí a umělohmotných kelímků na čaj. Krátce jsem si stačil všimnout jednoho pána. Měl před sebou několik předmětů a dva rohlíky. Vyrovnával je na stůl před sebe v naprosté pravidelnosti. Procházíme skleněnými dveřmi na konci chodby, kdy se mě lékařka zeptá, zda mi je už líp. Řekla to s takovým zájmem. Překvapilo mě to. Chtěl jsem rychle něco říct, něco vtipného, něco čím bych zaujal. Něco duchaplného. Ale nešlo to, najednou ta chvilka byla věčnost a já si připadal, jako když jsem poprvé v jedenácti letech, chtěl říct holce, že se mi líbí. Cítil jsem, jak mi červenají uši. Ještě, že jsem nezrudnul celý. Takže zase ticho. Myslel jsem, že se zblázním. Lékařka odemkla dveře své ordinace. Vcházím jako první. Posadila mě na takovou obyčejnou dřevěnou židli. Vždycky jsem si představoval, že v takových zařízeních mají obrovské polohovací kožená křesla. Spokojil jsem se ale i s touto prvorepublikovou seslí. Začala se mě vyptávat na mé jméno. Trochu jsem znejistěl. Pořád jsem přemýšlel o tom, co se vlastně stalo. Pamatoval jsem si jen, že jsem byl v práci. Byl jsem u sebe v kanceláři a se společníkem jsme si dali panáka na oslavu nové zakázky. Pak už si pamatuji jen probuzení na zdejší klinice. Nicméně, se mě lékařka ptá asi po třetí, jestli vím, jak se jmenuji. Probudil jsem se z hlubokého přemýšlení a bez dalšího zbytečného prodlení jsem odpověděl, že samozřejmě ano. A že zcela úplně nechápu svou přítomnost tady na tomto oddělení. Oslovila mě jménem a s upřímným pohledem do očí mi sdělila nutnost vstupních neboli základních testů osobnosti člověka. Nebolestivé, jednoduché psycho testy. Stručně řečeno, podotkla.

 ...

Žádné komentáře